Baron ze Šachova
Kapitola 3.
Doly Prasije

Po hodině jízdy na sever dorazili ke Kopcům. Zajeli až k jejich úpatí. Vysoké Kopce se tyčily do temného nebe, které bylo temné i přes fakt, že bylo deset hodin ráno. Alespoň že zde nefoukal vítr. Po tom co vystoupili, rozdělali oheň a ohřáli zbytek prasečí pečeně. Chvíli tak jedli až nakonec rozčísl ticho Vochcalpádlo:
„Tak, a teď bych se vyspal. Nespali jsme už den a noc a ...“
„Souhlasím.“ vyřkl Baron. Tenký a brýlatý Vochcalpádlo a statný a silný Nejezchleba na sebe pohlédli, nacož zalehli a jak leželi, tak usnuli. Baron ještě chvíli seděl, přemítal, jestli má držet stráž, ale nakonec si pomyslel:
„Bunda mě ochrání, a ti dva ať si dělají co chtějí...“ Lehl si a usnul. Všichni se probudili až druhý den ráno. Slunce nebylo vidět, ani nemohlo být, přes tu temnou zář. Zatímco se Vochcalpádlo a Nejezchleba připravovali na další cestu, Baron ještě spokojeně pochrupoval. Nejezchleba omylem upustil vidle a ty se zařinčením spadly na zem. V ten moment se Baron posadil a se strašným řevem „ZABYJŮ!“ namířil na Nejezchleba a bez rozmyslu stisk spoušť. Úderník cvakl ale náboj nevyletěl. Baron ve včerejším boji s prasaty vystřílel náboje a nenabil. Naštěstí. Nejezchleba a Vochcalpádlo chvíli stáli, nevěřícně hledíce na Barona a Nejezchleba řekl:
„Soráč šéfe... sem nechtěl...“
„Taky se ti omlouvám. Zdál se mi strašný sen.“ Odpověděl Baron „Příště si ale dávej bacha, mohl bych mít nabito“ nacož ihned naládoval posledních šest nábojů do stříbrného revolveru s dlouhou hlavní a řekl:
„Vše připraveno?“
„Všechno je ready Barone“ Odpověděl mu Vochcalpádlo „A kam vlastně jdeme?“
„Za mnou!“ Na to Vochcalpádlo nemohl nic říct a tak jen sebral svoje vybavení a rozešel se společně s Nejezchlebem za Baronem. Asi po patnácti minutách cesty dorazili ke strmé skalní stěně. Baron ze zastavil. Svým temným, zamračeným pohledem přejel strmou skalní stěnu a zapřemýšlel se.
„Tady by měly být staré doly“, říkal si sám pro sebe. A doly tam skutečně byly. Skrz keře byly vidět dveře. Staré a rozpraskané, ztrouchnivělá futra jentaktak držely skalní masiv před zřícením se. Když přišli ke dveřím, Vochcalpádlo pronesl:
„To se mi nezdá. Smrdí to tu metanem a taky čpavkem, což je neobvyklé.“
„Nedělej chytrýho, vole. Vlítnem tam a cobydup sme venku!“ odpálil ho Nejezchleba. Baron ještě chvíli váhal. Vzpomněl si na starou ledendu o démonovi co prý žije v těchto dolech. Proto prý byly opuštěny. Nakonec ale od této myšlenky upustil říkajíc si:
„Je to jen legenda. A má bunda mě ochrání!!!“ Nacož zavelel:
„Vpřed!“ Vochcalpádlovi se to ani za mák nelíbilo, ale baronovi se nemohl vzpírat. Jen doufal že Baron ví, co dělá. Chvíli tápali v temnotě dolů, než si jejich oči přivykly na tmu. Ta se jim náhle rozestoupila a oni viděli skoro na dva metry před sebe. Po dvou hodinách chůze Vochcalpádlo znovu přerušil ticho:
„Takovýho světla, to se mi fakt nezdá šéfe. Jakoby vycházelo někde z hlubin dolů a to není možné! Podle toho co vím já, tak tyto doly byly opuštěny před staletími, ne li před tisíciletím! Fakt není jiná cesta šéfe?“
„Nebuď srab! Co by tady mohlo být? Čeho by ses měl bát, ty vole!“
Znovu ho odpálkoval Nejezchleba.
„Ticho!“ Pronesl temným hlasem baron a zamračil se. Copak vy neznáte legendu o NĚM?‘“ Vochcalpádlo i Nejezchleba mlčeli.
„Tahle mladá generace“, pomyslel si Baron, „neví nic o starých legendách… lamy…“. Asi po další hodině narazili na velkou místnost. Evidentně se zde bojovalo. Hodně zmrzačených koster se válelo po zemi. Nejezchleba pevně sevřel vidle v ruce, Baron vytáhl revolver z pouzdra a Vochcalpádlo si očistil brýle o svetr. Tiše postupovali dál. Prošli průchodem do ještě vetši místnosti, podle pozůstatků stolů a nádobí asi sloužila jako jídelna. Na stole ležela otevřená kniha. Baron se rozhlédl po místnosti s vysokým stropem. Pak přistoupil ke knize.
„Vochcalpádlo, podívej se jestli k tý knize není připevněná nějaká past nebo tak něco“ řekl. Vochcalpádlo se pozorně zadíval na knihu i její okolí, a řekl:
„Ne šéfe, žádnej spouštěcí mechanismus tu nevidim.“
„Tak se podíváme dovnitř.“ Baron na to. Sfoukl z knihy nános prachu pomalu ji otevřel. Papír se téměř drolil pod rukama, ta kniha tu musela ležet již několik staletí. Uvnitř nalezl text psaný podivným písmem.
„Toto písmo jsem neviděl od té doby co zemřel můj děd “ zamyslel se Baron nahlas.
„Tohle písmo jsem fakt ještě neviděl..“, řekl Vochcalpádlo, „Honzo, pojď se mrknout!“ Nejezchleba křečovitě svíral vidle a hlídal vtsupní dveře, na Petra vůbec nereagoval. Vochcalpádlo se podíval zpět do knihy.
„Jak to myslíte, že jste to písmo dlouho neviděl, Barone?“
„Můj děd mě učil historii našeho impéria. Toto je starý prasový text. Tento jazyk se přestal používat snad před sedmi sty lety. Zkusím kousek přeložit.“
„Den stý dvacátý druhý. Obležení přetrvává. Dobyli zadní můstek. Nemůžeme ven.
Den stý dvacátý osmý. Zásoby se tenčí. Držíme se z posledních sil. Chrochtání zní v hlubinách.
Den stý dvacátý devátý. Naše poslední obrana: dveře Sálu Žranic. Vojáci říkají že viděli JEHO. Jestli je to opravdu ON, není cesty zpět. Pokud tuto knihu najdete, utíkejte. ON se nedá zastavit. Šípy zastaví dřív než k NĚMU doletí. Zbraně HO nezraní. Utíkejte…“
Baron hleděl strnulým výrazem do knihy. Vochcalpádlo taktéž. Chvíli bylo ticho. Náhle zapraskaly kosti. Oba muži se s hrůzou podívali do chodby. Stál tam Nejezchleba…
A pod jeho nohou prasklá lebka.
„Soráč šéfe, `sem nechtěl.. Ale asi sem našel mapu čéče“
„Radši pudem. Nemá smysl tu zůstavat.“ Promluvil Baron.
„Naprosto souhlasím, Barone“ odpověděl mu Vochcalpádlo.
„Podle mapy musíme … Za mnou!“ Zavelel rázným hlasem Baron. Jeho dva společníci se vydali za ním. Asi po půlhodině dorazili na místo označené na mapě jako „velká Hala“. Jak tak šli, Vochcalpádlo se zeptal:
„Barone, kdo je to ten ON?“
„Nevím jestli bych to měl říct. Je to již dlouho zapomenutá legenda o těchto dolech. Dokud jsme nenarazili na tu knihu, tak jsem jí sám nevěřil. Je to asi takhle: Šachovští sedláci objevili tyto doly asi před tísíci lety. Byly plné rudy s obrovskou silou, větší než dnešní uran. Říkali jí ‚Šmakadah‘. Po dvě staletí tuto rudu těžili, proto dnes je Šachov tak mocný. Ale jak už do bývá, dolovali moc horlivě a moc hluboko, ve snaze získat více Šmakadahu. A prubudili něco co nečekali. JEHO:“
„To zní hrozně, Barone“
„Přesně tak.“
„Tak to bysme se neměli moc zdržovat. A zdá se mi že vidím světlo…“
„Stát…“ řekl Baron. „Poslouchejte.“
„Slyším hučení, možná tady je naleziště vody, podzemní vodopád nebo tak něc…“
„Psst!“ Promluvil pod louhé době Nejezchleba.
Hučení prěrušovaly rytmické údery. Skoro jako dunění velké palice. „Že by se sem Boráci dostali první? A težili Šmakadah?!“
„Ne Petře. To není zvuk dolů. To jsou kroky. Kroky velkých nohou. A to světlo za námi se zvětšuje. Nelíbí se mi to.“ Řekl Baron a natáhl kohoutek revolveru. „Radši přidáme.“
Přidali do kroku a po chvíli se světlo začalo ztrácet, až nakonec úplně zaniklo. Všichni tři si oddychli a pokračovali dál k můstku.
Náhle je zastavila brovská rána a oslňující světlo za nimi. Chvíli strnule stáli. Ze světla vyrazilo obrovské stvoření a řitilo se přímo na ně.
„Co kurva je?!“
„To je ON, Vousatý Démon! Utíkejté!!!“
Bez pobízení se všichni tři rozeběhli. Baron si za běhu zapl bundu.
„Už to není daleko!“ Pobízí je Baron Vochcalpádlo se přehnal přes můstek jako první, Nejezchleba hned za ním. Baron se zastavil jakoby výhružně uprostřed mostu, namířil na démona svůj stříbrný revolver a začal pálit. Vyšlo šest střel, všechny zasáhly. Baron ještě párkrát zmáčknul kohoutek než si uvědomil že nemá náboje.
„HAHAAAAAAAHAaaaa!! Musíš se víc snažit nebo z Prasije neodejdeš živý!!“ Promluvilo monstrum.
„Nejezchleba, vidle!“ Nejezchleba Baronovi bez rozmýšlení hodil vidle.
„Přes tenhle můstek neprojdeš!“
„Uvidíme.“ Promluvil temným hlubokým hlasem Démon. A šlehl po něm vousem. Baron úspěšně vykryl útok vidlemi. Ale to už démon nabíhal hlavou napřed přímo na Barona. Baron instinktivně nastavil vidle. Při kontaktu s vidlemi se démon rozplynul v černý prach, ale vzápětí se zmaterializoval přímo za ním a šlehl po něm vousem. Rána Barona odhodila až před můstek, naštěstí bunda vykryla poškození. Démon s úžasem hleděl na Barona.
„To není možné. Bunda ze Šmakadahu. Pamatuji si jak jsem jí vytvořil a dal ji Harinu Šachovskému, prnímu Baronu. Řekni, jsi Šachovský?“

Konec 3. Kapitoly